Smyčcový kvartet Es-dur, op. 127. Velká fuga B-dur

Pět posledních smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena, které jsou současně epilogem veškeré skladatelovy tvorby, patří mezi nejobyčejnější díla světové hudební literatury. Při prvních provedeních nepochopena a podceňována, ba považována za znak úbytku Beethovenových duševních sil, byla daleko d...

Celý popis

Uloženo v:
Hlavní autor: Beethoven, Ludwig van, 1770-1827
Korporativní autor: Smetanovo kvarteto
Médium: Vinylové desky
Instituce: Městská knihovna v Praze
Moravská zemská knihovna
Supraphon
Vydáno:
Témata:
Účinkují Smetanovo kvarteto
Katalogové číslo DV 5730 Supraphon
Popis jednotky: Nahr. neuv
Durata neuv
Vydáno poprvé v roce 1962
Gramofonová deska dlouhohrající (LP)
Fyzický popis: 1 LP deska : 33 ot/min ; 30 cm
Shrnutí: Pět posledních smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena, které jsou současně epilogem veškeré skladatelovy tvorby, patří mezi nejobyčejnější díla světové hudební literatury. Při prvních provedeních nepochopena a podceňována, ba považována za znak úbytku Beethovenových duševních sil, byla daleko do hloubi devatenáctého století širší hudební veřejnosti neznáma. Teprve největší tvůrčí duchové světové hudby minulého věku, kteří intenzivně studovali dílo zakladatele moderní hudby, objevili jejich krásu, myšlenkové bohatství i slohové novátorství, kterými jsou tyto skladby naplněny. Za všechny ostatní uveďme alespoň názory Roberta Schumanna, jenž je považoval vedle některých skladeb Bachových za nejmohutnější doklady lidského umění a citovosti, a Richarda Wagnera, který prohlásil, že jsou to díla tak intimní, že je pro nás největší ctí, smíme-li jim naslouchati. Velké zásluhy o veřejné poznání poslednich Beehovenových kvartetů u nás mělo slavné České kvarteto, které uspořádalo roku 1912 jejich souborné provedení. Při této příležitosti napsal rovněž Zdeněk Nejedlý spisek "Beethoven a jeho smyčcová kvarteta", který slouží českým čtenářům jako spolehlivá pomůcka pro vniknutí do zvláštního myšlenkového a citového světa těchto děl.
Představují-li Beethovenova velká symfonická díla z posledního období, zejména Devátá symfonie a Missa solemnis, veliký boj moderního člověka, kterým se skladatel od svých subjektivních problémů probojoval až k oslavě zápasu celého lidstva za svobodu a jeho slavného vítězství, jsou naopak poslední kvartety obrazem tvůrcova nitra a psychologických důsledků těchto zápasů. Vyciťujeme z nich vyrovnání s celoživotními bouřemi a zápasy, hlasy Beethovena sebejistého a vítězného. Jeho titanismus se tu spájí s notou radostnou a humornou; obzvláště nově pak znějí partie lyrické, které jsou výrazem již zcela nové, přímo romantické citovosti a duševní hloubky. Zdeněk Nejedlý ve zmíněné studii dobře postřehl, že právě odtud vede přímá cesta k citovosti a výrazovosti Wagnerovy opery Tristan a Isolda, která je základem nejsmělejších výbojů světové hudby konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Tento nový citový a výrazový svět si vynutil i nově, do té doby neobvyklé formování hudebních obrazů a zvláštní uspořádání hudebních myšlenek. Beethoven se tu však nedal cestou popření klasických forem a rozvrácení jejich zákonitosti, jak to častěji vidíme v pozdějším romantismu. Byl tu naopak vzorem všem velkým duchům dalších století tím, že zděděný řád cyklické sonátové formy nově domyslil a přetavil do tvaru, schopného vyjádřit všechna nová citová hnutí. Při ideovém a emocionálním obohacení hudebního díla naopak jeho formu myšlenkově ještě více soustřeďuje, čímž zajišťuje výraznější a jednotnější účin celku, než jaký umožňovala klasická sonátová forma. Sledovat i jen tuto stavebnou a formovou dokonalosti Beethovenových posledních kvartetů je pro vnímavého posluchače přímo dobrodružstvím.
Smyčcový kvartet Es-dur, op. 127, je první z řady pěti skladatelových posledních kvartetů. Vznikal současně s Devátou symfonií v letech 1822-1824.
První věta, Maestoso; Allegro, předznamenává základní ladění a myšlenkovou náplň celého díla. Začíná krátkou introdukcí, jejíž základní motiv, respektive synkopový rytmus, je charakteristický i pro základní tematický materiál následujících dvou vět. Hlavní téma tvoří lidově prostá melodie tanečního charakteru, dále bohatě polyfonicky rozvedená. Vedlejší téma, melodicky poněkud klidnější, nepřináší výrazněji kontrast. V dalším průběhu věty se skladatel odchyluje od obvyklého sonátového rozvrhu tím, že na počátku provedení a znovu ještě jednou v jeho pokračování opakuje introdukcí, čímž posiluje její myšlenkovou závažnost a povyšuje ji na výrazný kontrastní tematický prvek. Teprve v repríze zaznívá nerušený proud radostné hudby, která se v závěrečné codě uklidňuje v obraz bezstarostného klidu a jasu.
Druhá věta, Adagio, ma non troppo e molto cantabile; Andante con moto; Adagio molto espressivo, patří mezi nejrozsáhlejší a současně niterně nejhlubší pomalé věty Beethovenových kvartetů. Tvoří ji pět variací na široce zpěvné a melodicky bohaté téma, které vychází ze synkopového rytmu úvodu k první větě. V jeho proměnách projevil skladatel v plné míře své umění nejen technické, ale i výrazové. Beethoven tu s plnou intenzitou projevuje bolest, radost, vzruch i uspokojení v závěrečném uklidnění zcela novým hudebním jazykem tak suverénně, že tuto větu můžeme považovat za samostatné mistrovské intimní drama. Cítíme, že zde jsou zdroje, ze kterých později mohla vyrůst myšlenková velikost smyčcových kvartetů Smetanových, Borodinových, Janáčkových a ostatních mistrů.
Bohatě členitá třetí věta, Scherzando vivace; Presto, je scherzo, plné humoru a radostného optimismu. Tato nálada je ještě posílena v trio, jež není podle tradičního pojetí uklidněním nýbrž naopak bystrou, překotně vpřed letící prestovou epizodou.
Závěrečná věta, Finale, podržuje úsměvně radostnou náladu věty první. Je komponována v sonátové formě, která je v závěru narušena velmi zajímavým způsobem. Končí rozlehlou codou, které skladatel dává nové lyrické ladění, příbuzné náladě pomalé věty. Tím znovu zdůrazňuje niterné zaměření obsahu celého díla. Obrazem lyrického poklidu a smíru v závěrečných akordech dílo končí.
Beethovenova Velká fuga B-dur, op. 133 vznikla na podzim r. 1825 jako vrcholná závěrečná věta skladatelova kvartetu op. 130. V průběhu práce však Beethoven vytvořil dílo tak mohutné, že se z celkové koncepce kvarteta vymykalo; proto následujícího roku vytvořil novou finální větu a Velkou fugu osamostatnil, uveřejniv ji pod novým opusovým číslem. Skladbu uvádí rozlehlá majestátní ouvertura, vyznívající v plném forte všech čtyř smyčcových nástrojů. Po chvíli se ozve rytmicky bohatě členité a vzrušené téma fugy, které zakrátko ovládne celý proud skladby. V mohutném dramatickém narůstání a nesčetných tvarových i náladových obměnách dovede přes dramatické vzruchy a krize hudební proud až k závěrečnému vítěznému jasu.
Jaroslav Smolka
Autor Název Doba přehrávání Link
Beethoven, Ludwig van Smyčcový kvartet č. 12 Es dur, op. 127 33:35 link
Beethoven, Ludwig van Velká fuga B dur 16:50 link