Orchestrální skladby

Vestfálský mír ukončil třicetiletou válku. Ve střední Evropě utichl třesk zbraní a její obvatelé se počali vzpamatovávat z válečných útrap. Umění, které v časech bojů mlčelo a trpělo, mělo opět otevřenou cestu k dalšímu rozvoji. V českých zemích se soutřeďuje umělecké dění v daleko větší míře než dř...

Celý popis

Uloženo v:
Hlavní autor: Vejvanovský, Pavel, ca 1640-1693
Korporativní autor: Komorní harmonie
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Členové Symfonického orchestru hl.m. Prahy (FOK)
Další autoři: Pešek, Libor, Vejvanovský, Pavel, Mičaník, Jaroslav, Šlechta, Milan, Horák, Jiří, Berkovec, Jiří
Médium: Vinylové desky
Instituce: Knihovna Kroměřížska
Krajská vědecká knihovna v Liberci
Městská knihovna v Praze
Moravská zemská knihovna
Supraphon
Vydáno: Supraphon 1967
Témata:
Účinkují Jiří Horák, vysoká trompeta; Jaroslav Mičánek, vysoká trompeta; Milan Šlechta, varhany, cembalo. Komorní harmonie; Symfonický orchestr hl. m. Prahy (FOK), dir. Libor Pešek
Katalogové číslo DV 6040 Supraphon
SV 8163 G Supraphon
Popis jednotky: Doprovodný text v češtině
Všechny nahrané skladby byly vydány tiskem v ediční řadě Musica antiqua bohemica, svazky 36, 47, 48, 49
Vyrobeno v Česku
Gramofonová deska
Durata: 23:45 ; 23:10
Sleeve note dr. Jiří Berkovec
Nahr. 1963
Durata 23:45, 23:10
Vydáno poprvé v roce 1965
Gramofonová deska dlouhohrající (LP)
Fyzický popis: 1 LP deska : 33 ot/min ; 30 cm
Shrnutí: Vestfálský mír ukončil třicetiletou válku. Ve střední Evropě utichl třesk zbraní a její obvatelé se počali vzpamatovávat z válečných útrap. Umění, které v časech bojů mlčelo a trpělo, mělo opět otevřenou cestu k dalšímu rozvoji. V českých zemích se soutřeďuje umělecké dění v daleko větší míře než dříve kolem sídel zámožných šlechticů. Rodí se barokní zámecká kultura, ve které zaujímá důležité místo hudba.
Hlavní slovo tu má Morava. Rezidence Lichtensteinů, Salmů, Rottalů, Questenberků se stávají důležitými středisky, kam jednak proudí čerstvé vlivy zahraniční, jmenovitě italské a vídeňské, odkud však vycházejí také cenné podněty pro domácí hudební prostředí. Prvým takovým velkým hudebním centrem v 17. století bylo sídlo olomouckého biskupa Karla Lichtensteina - Kastelkorna (1624-95). Hlavně v Kroměříži působila jeho proslulá kapela, mající v repertoáru díla současných cizích i domácích představitelů instrumentální a vokální hudby 17. století. Kapelníkem tu byl německý skladatel rodem z Vertenberka Heinrich Ignaz Franz Biber, autor instrumentálních serenád, baletů, biblických houslových sonát, školských dramat a skladeb církevních. Když odešel roku 1670 z Kroměříže, aby se krátce nato stal arcibiskupským kapelníkem v Salcburku, zaujal jeho místo český hudebník Pavel Josef Vejvanovský.
Dosud se nepodařilo zjistit ani datum ani místo jeho narození. Předpokládá se, že se narodil někdy kolem roku 1640 snad v Hukvaldech na Moravě nebo v Hlučíně ve Slezsku. Spolehlivé zprávy počínají teprve rokem 1656: tehdy přišel Vejvanovský do principie jezuitské školy v Opavě. O čtyři léta později absolvoval rétoriku. Již zde sílil jeho zájem o hudbu; opisoval pilně cizí skladby a pokusil se také o vlastní tvůrčí činnost. Muselo se mu však dostat dalšího odborného hudebního vzdělání - snad ve Vídni: Vejvanovského díla z poloviny šedesátých let svědčí o profesionálním zvládnutí skladatelské techniky. Ale také praktické dovednosti reprodukční musel v té době nabýt. Patrně již v roce 1664 byl povolán do služeb olomouckého biskupa. V Kroměříži zastával různé funkce: byl ředitelem kůru chrámu sv. Mořice, členem - a od roku 1670 vedoucím - Kastelkornova hudebního souboru. Zdá se, že si nejvíce zakládal na své hodnosti polního trubače: titul, "tubicen campestris" s oblibou připojoval ke svému jménu při označování skladeb.
Vedlo se mu velmi slušně. Na sklonku života byl se 180 zlatými ročního příjmu jedním z nejlépě placených biskupových zaměstnanců. Oženil se s dcerou kroměřížského primátora Miniscatora; sňatek upevnil jeho postavení a přinesl mu vlastnictví šenkovního domu na náměstí, ve kterém bydlel až do smrti - krátce před 24. červnem 1693.
Škoda, že se nezachoval soupis Vejvanovského hudebnin, který si skladatel pořizoval v květnu 1671, jak je patrno z nadpisu na obalu mše Sancti Stephani. Je však velmi pravděpodobné, že obsahoval skladby italských a německých mistrů 17. století, zachované v kroměřížské zámecké knihovně. Byli tu tedy snad zastoupeni Antonio Bertali, Alessandro Poglietti, Giovanni Valentini, Pietro Andrea Ziani, Johann Heinrich Schmelzer, Heinrich Biber...
Ti všichni asi na Vejvanovského nějak působili: z jejich skladeb čerpal základní orientaci technickou i slohovou. Různé vlivy a podněty dovedl však český "tubicen campestris" postupem času zažít a podřídit vlastní koncepci, jak je patrno na jeho zralých dílech.
Známé skladby jsou rozprostřeny v rozmezí téměř třiceti let. Vejvanovský komponoval takřka do posledního dechu. Z 33 instrumentálních skladeb, u nichž jsou známa data vzniku, napsal Vejvnovský téměř plnou polovinu v roce 1666. Souvisela snad tato skutečnost se sňatkem skladatelovým, uzavřeným v tomto roce? Vyrostlo nejplodnější období Vejvanovského tvorby ze šťastného životního zážiku milostného? Těžko říci. Víme jen, že v období leden až červen 1666 tvoří Vejvanovský přímo horečně, skladby vznikají těsně po sobě, někdy dokonce dvě za jediný den. Po roce 1666, zdá se, příliv tvůrčích sil ochabuje. V posledních dvou desetiletích skladatelova života vzniká nemnoho děl; avšak vesměs patří k nejpozoruhodnějším tvůrčím činům Pavla Vejvanovského.
Z jeho zachovaných světských skladeb je většina psána ve formě barokní sonáty, ostatek tvoří dílo svitového charakteru: serenády, balety a jiné podobné útvary. Některé ze sonát jsou pojmenovány podle církevních svátků, pro něž patrně vznikaly: sonáta Paschalis, Sancti Spiritus, Petri et Pauli. Jiné mají ráz programní: sonáta vespertina, skladba nokturnového rodu; sonáta venatoria - lovecká; sonáta campanorum se zdařilou zvukomalbou hlaholu zvonů; sonáta La Posta, Natalis.
Díla svitového rodu lze rozdělit do tří skupin: baletti (např. pro Tabula, per il Carnuale), serenády a jiné útvary (Harmonia romana, Intrada, Intrada con altrae ariae, Offertur).
Vejvanovský zde téměř všude k sobě řadí věty tanečního charakteru - sarabandu se zvláštní oblibou; s nimi pak občas pojí formy jiné - sonatinu, árii, fugu, partie vodní a závěrečné (intráda, ingressus, conclusion).
Instrumentář Vejvanovského skladeb je velmi zajímavý. Všechna díla se opírají o soubor smyčcových nástrojů. Jsou tu housle sólové i sborově obsazené, dvojnásobně i trojnásobně dělené; violy a violetty v různých hlasových polohách; violone - kontrabas - jako nástroj samostatný i generálbasový. Pak nástroje Vejvanovskému vlastní a v jeho skladbách důležité: klariny či "trombae breves", vysoké trompety, vydatně exponované rozsahem. A příležitostně dřevěné nástroje dechové: piffari (píšťaly, flétny), šalmaje, fagoty, cinky.
K tomu přistupuje v každé skladbě generální bas, někde číselně vyznačený, jinde pouze naznačený nebo předpokládaný. Akordický nástroj je místy přesně označen - cembalo nebo varhany (oba nástroje byly v kroměřížské kapele k dispozici), často požadován souhrnným názvem basso continuo bez bližšího určení. Vejvanovský s tímto poměrně bohatým nástrojovým aparátem dovedl dobře a vynalézavě pracovat. Zásadně vycházel z osvědčené praxe sborové instrumentace zobecnělé od časů Gabrieliho téměř v manýru. Dovedl však pooruhodně kombinovat barvy, měl smysl pro vyvážení nástrojových skupin a docílil místy neobvyklé barevné efekty.
Vejvanovského instrumentace je těsně spjata s jeho kompoziční technikou. Obvykle k sobě řadí krátké, často jen několikatónové fráze, které opakuje - v téže poloze nebo modulačně posunuty - téměř vždy však v jiné nástrojové barvě. K této postupné imitaci homofonní řadí imitaci kontrapunktickou. Hojně rozvinuje techniku variační. Harmonicky jsou Vejvanovského skladby střízlivé, místy až jednotvárné. Přece však dovede vynalézavě modulovat, náhle střídá dur a moll, často užívá tóninových skoků. Naprostá většina děl i jednotlivých částí při cyklickém útvaru je psána v základní tónině C dur.
39 instrumentálních skladeb, které se zachovaly do našich dnů, či o nichž jsme zpraveni, že existovaly, považujeme za těžisko Vejvanovského tvorby a za hlavní jeho přínos české hudební kultuře raného baroka. Kromě světských děl psal Vejvanovský také skladby církevní. Známe 8 mší (rukopis díla této formy z 20. prosince 1664 je jednou z nejstarších dochovaných skladeb Vejvanovského), 4 rekviem, nešpory, offertoria, litanie, Te Deum a jiné útvary chrámové hudby. Avšak není to Vejvanovského skladatelské dílo celé. Zámecký archív v Kroměříži, kde jsou autografy i opisy Vejvanovského děl uloženy, má mnoho skladeb anonymních, které nebyly dosud zevrubně prozkoumány. Není vyloučeno, že některé z nich bude možno paleografickým a skladebným rozborem identifikovat jako díla Pavla Vejvanovského. Tak bude možno doplnit zajímavý tvůrčí profil českého skladatele, kterému patří v instrumentální hudbě 17. století čestné místo.
Dr. Jiří Berkovec
Autor Název Doba přehrávání Link
Vejvanovský, Pavel Josef Sonata vespertina a 8 in C, MAB 47/I 3:30 link
Vejvanovský, Pavel Josef Sonata a 4 in G, MAB 36/II 6:55 link
Vejvanovský, Pavel Josef Sonata a 5 in D, MAB 49/XXVI 5:20 link
Vejvanovský, Pavel Josef Offertur ad duos choros in A, MAB 49/XXVIII 5:20 link
Vejvanovský, Pavel Josef Serenada in C, MAB 49/XXVII 13:20 link
Vejvanovský, Pavel Josef Sonata natalis 3:45 link
Vejvanovský, Pavel Josef Sonata venatoria D dur, MAB 36/III 5:40 link