Koncert C dur pro flétnu harfu a orchestr, K. 299 Koncert B dur pro fagot a orchestr, K. 191

Mezi víc než četnými skladbami W. A. Mozarta (1756-91), jichž znalci napočetli na půlsedma sta, je také několik desítek koncertů pro nejrůznější nástroje nebo i jejich kombinace s průvodem orchestru. Bereme-li v úvahu i skladby nezvěstné, dá se říci, že skoro každé desáté dílo, které Mozart napsal,...

Celý popis

Uloženo v:
Hlavní autor: Mozart, Wolfgang Amadeus, 1756-1791
Korporativní autor: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Symfonický orchestr hl.m. Prahy (FOK)
Další autoři: Pešek, Libor, Smetáček, Václav, Bidlo, Karel, Novák, Géza, Patras, Karel, Niklová, Věra, Bartoš, František
Médium: Vinylové desky
Instituce: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Městská knihovna v Praze
Moravská zemská knihovna
Supraphon
Vydáno: Supraphon 1967
Témata:
Účinkují Gejza Novák, flétna; Karel Patras, harfa; Karel Bidlo, fagot. Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, dir. Libor Pešek, Václav Smetáček
Katalogové číslo DV 6293 Supraphon
Popis jednotky: Nahr. 1966, 1967
Durata neuv
Vydáno poprvé v roce 1967
Gramofonová deska dlouhohrající (LP)
Fyzický popis: 1 LP deska : 33 ot/min. ; 30 cm
Shrnutí: Mezi víc než četnými skladbami W. A. Mozarta (1756-91), jichž znalci napočetli na půlsedma sta, je také několik desítek koncertů pro nejrůznější nástroje nebo i jejich kombinace s průvodem orchestru. Bereme-li v úvahu i skladby nezvěstné, dá se říci, že skoro každé desáté dílo, které Mozart napsal, byl instrumentální koncert. Z velké části jsou to díla vzniklá příležitostně a psaná na objednávku - ale které z Mozartových děl nebylo psáno na objednávku? Jejich úroveň je ovšem různá, podle míry zaujetí, již měl skladatel pro ten či onen nástroj, i podle toho, v jakém vztahu byl k objednavateli díla - a rozhodovaly ovšem i technické možnosti těch, pro něž byl koncert psán. Nejvýše stojí koncerty klavírní, jež si Mozart psal většinou pro sebe, pro své subskripční akademie - znamenitý specialista mozartovský, Alfréd Einstein, v nich vidí vůbec vrchol Mozartovy instrumentální tvorby. Neodmyslitelnou součástí světového repertoáru jsou také jeho koncerty houslové. Ale i ve všech svých dalších koncertech pro nástroje dechové i v koncertě pro flétnu a harfu dokázal skladatel přesvědčivě, jak neomylný smysl měl pro zvukové a technické zvláštnosti každého z těch nástrojů, jak znalecky ovládal jejich finesy a jak výhodně z nich dovedl těžit pro svou skladbu i pro úspěch umělců, jimž jeho koncerty byly určeny.
Koncert B dur pro fagot s orchestrem, 191. číslo Köchlova seznamu, je jedním z nejprvnějších Mozartových děl této kategorie. Byl psán v Mozartově rodném Salcburku v r. 1774, kdy osmnáctiletý skladatel měl již za sebou své tři umělecké zájezdy do Itálie. Přes všechno úsilí i dílčí úspěchy mu nezaručily pevné existenční zakotvení, jak po něm toužil. Teď přešlapoval na místě v tom nenáviděném Salcburku a číhal na první příležitost, jak by unikl z malých poměrů do volnějšího, většího světa, jehož atmosféry se již nadýchal. Přes všechno namáhání, také otcovo, rok 1774 uplyne, aniž by mladý Mozart získal příležitost vyrazit do světa, natož aby snad získal naději na stálé místo, jeho schopnostem důstojné - toho ostatně nedosáhne až do smrti. Skladatel však mezitím nezahálí - rok 1774 je naopak neobyčejně plodný; vznikají symfonie, divertimenta, klavírní sonáty i církevní skladby pro salcburský kůr a na podzim začíná Mozart psát svou první operu pro Mnichov, La finta giardiniéra. A vzniká i Koncert pro fagot B dur, jehož autograf, dnes nezvěstný, byl dokončen 4. června 1774. Co, či spíše kdo byl podnětem k jeho napsání, není známo. Protože je však zcela vyloučeno, že by si byl Mozart zčistajasna sedl a jen pro vlastní potěšení napsal koncert pro fagot, kdyby k tomu nebyl měl zvláštní důvod, je třeba předpokládat, že byl psán pro některého člena salcburské nebo i jiné kapely. V každém případě to byl asi fagotista výborný, protože technické nároky, které mu Mozart ve svém díle předložil, jsou na úrovni dobových virtuózních požadavků. Sotva tomu tak bylo už v dalších třech fagotových koncertech, které Mozart napsal v následujícím roce. O těch víme, že byly psány pro svob. p. Tadeáše Dürnitze, který byl horlivý amatér ve hře na fagot a objednával si od známějších skladatelů koncerty pro svůj nástroj. Avšak Mozartovy koncerty pro Dürnitze byly dlouho vůbec nezvěstné a teprve na začátku třicátých let tohoto století se objevil jeden z nich, opět v B dur, který však hudebně ani technickými nároky nástrojovými nedosahuje prvého B dur koncertu.
Koncert z r. 1774 ukazuje v plném světle, jak mladý Mozart pronikal nejen technikou, ale přímo duší nástrojů, pro něž psal. Od volby základní tóniny a uplatnění výhodných zvukových rajónů pro kantilénu až po způsob, jak uplatňuje pasážovou techniku, staccata, rychlé repetice jediného tónu, pro fagot tak příznačné velké intervalové skoky, to všechno ukazuje, jakým znalcem nástrojů byl Mozart už na prahu své zralosti. A z ducha nástroje vyrůstá také invenční složka díla. Význačně podtrhuje zpěvnou kantilénu, které je schopen fagot, jinak tak běžně traktovaný jen jako komik dechové skupiny. To zdůraznění zpěvnosti je zřejmě i v souladu s celkovým Mozartovým názorem na tento nástroj; vzpomeňme jen, kolikrát v jeho mistrovských posledních symfoniích i operách fagot podporuje v oktávě kantilénu hoboje či flétny! Tři věty koncertu, psané zřejmě s živým zaujetím a muzikantskou rozkoší i lehkostí, poskytují, jak už řečeno, sólistovi dost příležitosti k rozvinutí virtuózní složky. Pravou virtuózně koncertantní větou je ovšem prvá věta, v sonátové formě, ale i poetické Andan te, které svou hlavní myšlenkou ukazuje až kamsi k druhé hraběnčině árii z Figarovy svatby, prokládá svou zpěvnou linku technicky náročnějšími prvky. Závěrečné Rondo, založené na menuetové hlavní myšlence, má, jak se na rondo sluší, pravou nadlehčenost projevu, v němž se rovnoměrně uplatní jak lyrické, tak i humorné tóny sólového nástroje.
Nevíme-li nic bližšího o podnětu, který v r. 1774 vedl Mozarta k napsání koncertu pro fagot, známé zato dobře pohnutky, proč a pro koho vznikl Koncert pro flétnu a harfu C dur, Köch. s. 299. Mozart jej napsal za svého třetího pobytu v Paříži v r. 1778, v onom nešťastném roce, kdy mu zemřela matka, která ho na cestě provázela, kdy opět - a po kolikáté už? - byly zklamány všechny naděje na nějaké trvalé místo a kdy se na vynuceném návratu do rodného města nakonec dožívá i trpkého zklamání ve svém upřímném vzplanutí k mannheimské zpěvačce Aloysii Weberové.
Koncert právě pro dva nástroje, které Mozart, jak je doloženo, neměl v přílišné lásce, mohl vzniknout ovšem jen na zakázku. Objednal si jej pařížský kníže de Guines pro sebe a svou dceru. Kníže hrál slušně na flétnu a dcera, které již předtím Mozart beznadějně vtloukal do hlavy pravidla kompozice, hrála dobře (Mozart píše dokonce svému otci, že hraje "magnifique" - nádherně!) na harfu. Jak Mozartův koncert zahráli, není známo, známo však je, že ještě v září neuviděl Mozart od vznešeného objednvatele ani grešli, a to jak za koncert, dodaný už v dubnu, tak za ony zbůhdarma utracené hodiny kompozice, a že musel svůj honorář trapně vymáhat. S jakým výsledkem, o tom už rodinná mozartovská korespondence nic neříká.
Přes všechny takové okolnosti a přesto, že k nástrojům, pro které měl psát, měl tak vyslovenou nelásku, vytvořil Mozart ve svém dvojkoncertu pro flétnu a harfu skladbu, na níž tuto nechuť v nejmenším nevytušíte a která je naopak plná svěžesti, hravosti i melodického a zvukového kouzla, jak je jen mistr dovedl vydobýt z tak omezených prostředků. Zejména harfa, nástroj dodnes neoplývající nějak zvláštní pohyblivostí a technickou dokonalostí, bývala totiž v té době ještě neohrabanější; jejím jednoduchým pedálům bylo dostupno nějakých osm nejlehčích tónin, všechno ostatní bylo už obtížné, ne-lí neproveditelné. A přece Mozart i v těchto omezených možnostech - a snad právě proto, že v omezení se teprve osvědčí mistr - vytvořil dílo hudebně plnokrevné, poutající jak invenčně, tak i zvukovou stránkou. Právě z ní vydobyl skladatel maximum výhodným exponováním sólových nástrojů, jejich vzájemným doplňováním, právě tak jako duchaplně hravým střídáním sólových partií s malým orchestrem, který se zdaleka nespokojuje jen nějak podřadnou úlohou doprovázeče. Těžisko díla je opět v nejrozsáhlejší, trochu pateticky nadnesené úvodní větě, proti níž vnáší následující Andantino lyricky důvěrnější kontrast. V závěrečném Rondu, jehož hlavní myšlenka je jakoby předzvěstí Romance z Malé noční hudby, dává Mozart na sebe nejvíc působit francouzskými vlivy, jako se vůbec, kamkoliv přijde, lehce zmocňuje zvláštnosti hudebního projevu, který je právě v oblibě. Že to v nejmenším neubírá na jeho osobitosti, to ukazuje i toto sice příležitostně vzniklé, ale šťastně inspirované dílo.
Fr. Bartoš
Autor Název Doba přehrávání Link
Mozart, Wolfgang Amadeus Koncert pro flétnu, harfu a orchestr C dur, K. 299 27:20 link
Mozart, Wolfgang Amadeus Koncert pro fagot a orchestr B dur, K. 191 19:20 link